OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Aktuální nahrávka CODE – dalšího z miliardy severských projektů - patří mezi nejzajímavější a současně nejrozporuplnější počiny poslední doby. Pomiňme přitom fakt, že se v řadách CODE nacházejí respektované a protřelé osobnosti tamní scény – to už je v podstatě stabilní styl práce skandinávských muzikantů a je v této souvislosti nesmysl psát o jakýchsi „all stars“ bandech. Hlavním faktorem, který by temná srdce měl přilákat právě k této desce, je silný nákrok k avantgardním břehům, zejména co se týče pěveckých partů a linek. Na tomto místě dovolte drobné odbočení: Snad žádné kapele se dosud nepodařilo navázat na jednu nejúchvatnějších desek, které přišly ze severu – „La Masquerade Infernale“ božských ARCTURUS – včetně ARCTURUS samotných. MORGUL zůstali na půli cesty díky statutu one man projektu, WINDS jsou podivně rozplizlí a matní, MATUTINE a MALIGNANT ETERNAL mají špatný marketing, DHG, i přes jejich genialitu, chybí odér smutně kabaretního bláznovství a nekonečného smutku. CODE jsou po letech první kapelou, které se prach z „Pekelné maškarády“ alespoň trochu podařilo promnout mezi prsty. Z tohoto důvodu není tvrzení o vysoké zajímavosti debutu příliš přehnané.
CODE se však nespokojili pouze s melancholicko arcturovským zpěvem, na jednu hromadu sesypávají hrstě extraktů, které vysosali z nejrůznějších momentů vývoje blackové (a další) scény: táhlé epické skladby, mírně koketující s doomem, podbarvené kopákovým dusotem (raní ULVER či BORKNAGAR), různá zkreslení a elektronické vychytávky (THE KOVENANT či GLOOMY GRIM), disharmonie (VED BUENS ENDE) nebo havraní jekot, ne nepodobný Maniacově sípání na „Wolf´s Lair Abyss“, atd.
A možná tady je zakopán pes. CODE dokáží tyto prvky geniálně zakomponovat do jednoho celku, který funguje a svým způsobem i dává smysl, je to však hudební model de facto tradiční a očekávaný. A v tom je ta potíž. „Nouveau Gloaming“ se tváří tajemně, pochmurně a vztekle – je to však jen šikovná a přitažlivá maska. Podle spisovatele Umberta Eca není totiž Apokalypsa ničím jiným než posedlost nesouhlasem. CODE si však o Apokalypse mohou nechat zdát – ve skutečnosti totiž mistrovsky přitakávají všemu, co se na blackové a potažmo příbuzných scénách dosud odehrálo. Jsou v dobrém slova smyslu konzervativní, tudíž i přes výrazné používání některých avantgardních elementů paradoxně neschopní v reálu posunout kamkoliv hudební bariéry nebo naznačit budoucí trendy. Nemluvě o jakémsi boření dosavadní modelů percepce a tvůrčím procesu blackmetalové hudby – pánové Kvohst a spol. skutečně nejsou žádní hudební revolucionáři, spíše zkušenní a rutinní stávkokazi s několika odkoukanými fintami.
Přesto se „Nouveau Gloaming“ moc hezky poslouchá. Opravdu. Tuhle desku si zkrátka zamilujete – na první poslech. S přibývajícím počtem přehrání se však láska začne poznenáhlu vytrácet, aby zůstaly jen velké otazníky a možná smutné pousmání nad geniálně promarněnou příležitostí státi se nesmrtelným. I tak se však drtivá většina kolegů z branže dívá na záda pánů z CODE z uctivé vzdálenosti.
Tuhle desku si zkrátka zamilujete – na první poslech. S přibývajícím počtem přehrání se však láska začne poznenáhlu vytrácet, aby zůstaly jen velké otazníky a možná smutné pousmání nad geniálně promarněnou příležitostí státi se nesmrtelným. I tak se však drtivá většina kolegů z branže dívá na záda pánů z CODE z uctivé vzdálenosti.
7 / 10
Aort
- gitary
Kvohst
- zpěv
Viper (aka Vicotnik)
- basa, vedlejší vokály
Aiwarikiar
- bicí
Vyitra
- kytara
1. The Cotton Optic
2. Brass Dogs
3. An Enigma In Brine
4. A Cloud-formed Teardrop Asylum
5. Aeon In Cinders
6. Tyburn
7. Radium
8. Ghost Formula
Augur Nox (2013)
Resplendent Grotesque (2009)
Nouveau Gloaming (2005)
Neurotransmission-Amplified Thought Chemistry (promo) (2002)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Spikefarm Records / Universal Music
Stopáž: 53:58
Produkce: CODE
Studio: Tuomo Valtonen, Saavolinna, Finsko
Já jsem jednoznačně nucen přidat se na Thornovu stranu, protože v mnohém s hlavní recenzí nesouhlasím a nad některými Nightspiritovými výroky kroutím hlavou („velké otazníky“, „promarněná příležitost“). Zejména bych si dovolil zdůraznit, že kvalitních děl z této oblasti (tzn. jakýsi střednětempý progresivní black metal nebo snad postmoderní blackmetal; bylo by vhodné vyzvat Blackmoona, nechť vymyslí nějaké výstižnější označení tohoto subžánru) vychází pomálu. Pokud se dostanu na dvě až tři ročně, možná budu přehánět. Proto neberu žehrání na nedostatek originality. Ta může spočívat i v tvůrčí práci s již prověřenými a známými postupy a elementy, přičemž na konci celého procesu jsou výborné kompozice, které dohromady tvoří vyrovnané, pestré, atmosférické a přitom posluchačsky přístupné album. To bylo v případě „Nouveau Gloaming“ naplněno vrchovatě, tudíž nevidím důvod, proč nad touto nahrávkou ohrnovat nos. „CODE is progression and regression“, píše se na stránkách kapely. Je to pravda.
Rovněž v případě srovnávání s ARCTURUS bych byl opatrnější. Hlavně připodobňování Garmova zpěvu a sympatického (místy možná až falešného) mňoukání by mohlo potenciální posluchače zmást.
„Nouveau Gloaming“ pravděpodobně nebude tvořit milník ve vývoji black metalu, ovšem jeho vysoké kvality jsou dle mého soudu dostatečně zřejmé.
V mnohom s autorom recenzie súhlasím, v mnohom nie. Áno, anglicko-nórski CODE (dokonca "srdcom Angličania", vravia promomateriály) sú jednou z mála kapiel, schopných nevzdať sa definitívne (black)metalu a zároveň naviazať na zlaté časy jeho pokrokovejšej formy, vybrúsenej na "La Masquerade Infernale". Nesúhlasím však s tým, že CODE sú "len" akousi kopírkou.
Vo svojom strede majú hudobníkov, ktorí boli pramo pri vzniku spomínaných míľnikov onoho štýlu. Viper je v skutočnosti Yusaf Parvez či skrátka Vicotnik, šéf DØDHEIMSGARD a člen nedocenených VED BUENS ENDE. Aiwarikiar nabubnoval "Nattens Madrigal", Kvohst je súčasným spevákom transformovaných DHG...
Čo je ale najhlavnejšie, CODE sú originálni. Aj keď otvárací track znie ako DARKTHRONE s budgetom DIMMU BORGIR (až po písaní tohoto druhého pohľadu som zistil, že na texte sa podieľal Fenriz), nasledujúci blok je snáď najsilnejšou trojicou skladieb, akou blackmetalová scéna vyvrhla za posledné roky. "Brass Dogs" je vystavaná na bluesových(!) základoch, spolu s "An Enigma In Brine" dávajú nahliadnuť na to, ako by zneli VED BUENS ENDE, keby im nebol došiel dych. Perlou albumu je "A Cloud-formed Teardrop Asylum", sedem a pol minúty trvajúca epická skladba, ktorú sa podarí zložiť málokomu. V tomto kontexte sa nedajú nespomenúť texty, ktoré sú na míle vzdialené tradičným, samoúčelným klišé čiernokovového žánru. Podpis so Spikefarm priniesol dostatok prostriedkov na skvelý, hutný zvuk: Vicotnikova basa s pulzujúcimi bicími na pozadí je skvelá, pestrý vokál, pohybujúci sa so stopercentnou istotou od obligátneho škrekotu po precítený, čistý spev, nemenej.
Jediným slabším bodom je dramaturgia; na štvrté až ôsme miesto sa naskladali tradičnejšie, navyše ťažšie rozlíšiteľné a zapamätateľné skladby. Napriek tomu je "Nouveau Gloaming" veľkým prísľubom a jednou z najprepracovanejších blackmetalových dosiek. U mňa sa radí na prakticky rovnocennú pozíciu s THORNS, ARCTURUS, VED BUENS ENDE, ULVER, SHINING či MANES, aj keď prišiel trochu neskôr.
Čo viac sa vlastne dalo chcieť?
hm pořád jsem se nedostal k tomu si to naposlouchat, vždycky se totiž zaseknu (a otočím ji několikrát) u cotton optic, což je podle mě jeden z nej bm válů všech dob - v druhé půlce chytne neskutečný drajv, no, můžu ohodnotit jen tuhle skladbu, tzn jasná 10..
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.